Piedestal - 03: Zjištění 1/2
03: Zjištění
Poznámka autorky: Čas poběží rychle, budu vám ukazovat jen některé situace, k nimž na časové ose došlo. Uběhne delší doba mezi založením Bradavic a jejich opuštění Salazarem. Přistupuju volně k „oficiálním informacím“ o historii. Řídila jsem se vlastními nápady a citem.
Poznámka překladatelky: Já se zase řídím citem při překladu. Není to dokonalý překlad slovo od slova, ani není jen přizpůsobený českým výrazům a gramatice. Musím se přiznat, že si něco lehce upravuju podle svého. Například si neumím představit Salazara, jak se hihňá. Raději ho nechám se zlomyslně zasmát.
*****
„Neřekl jsem, že bychom měli zabránit dětem ve vstupu,“ bránil se Salazar. „Jen jsem řekl, že by bylo jednodušší nechat tu jen čistokrevné.“
„Co v tom přesně vidíš za problém?“ zeptal se Godric.
„Už jsem to řekl. Rodiče! Možná mám přehnanou představivost, ale jsem ochotný se vsadit, že jednou zaútočí na hrad; budou mávat vidlemi a házet pochodně.“
„Co tedy navrhuješ?“ ptala se Helga.
„Já nevím.“
„Co kdybychom si s tím začali dělat starosti, až když se to začne dít,“ navrhl Heru. „Jsem si jistý, že dokážeme najít řešení, pokud to bude nutné.“
Salazar na něj zíral.
„Co je? Jestli za tím nedokážeš udělat tlustou čáru, nečekej, že ti budu nadále pomáhat s lektvarovými experimenty. Jedna nehoda byla dost, děkuji,“ téměř se na něj obořil Heru s rukama zkříženýma na prsou. Raději se nahlas neptal, co o tom věděli ostatní.
„Máme víc neodkladných záležitostí, jež musíme projednat. Například novou hůlku pro Herua,“ umlčela je jízlivě Rowena, jako by to, co řekla, byla ta nejsamozřejmější věc na světě.
„Co je špatného na té, kterou jsem dostal?“ protestoval Heru.
Rowena se na něj trpělivě usmála. „Heru, pokud se jednou vrátíš zpátky tam někam, a já si myslím, že se to stane, opravdu si myslíš, že si nikdo nevšimne, jakou hůlku máš?“
Heru chvíli trucoval, ale pak pokýval hlavou. „Jistě, je to rozumná a logická úvaha. Uvidíme, jak to dopadne.“
„No, pak navrhuji, abyste se do toho se Salazarem hned pustili.“
„To je vždycky tak panovačná?“ podíval se Heru na Salazara.
Salazar nevinně zamrkal a vstal. „Pojď se mnou, bratře. Půjdeme se podívat k Ollivanderovi.“
Narozdíl od Harryho doby neměl v době zakladatelů výrobce hůlek Ollivander obchod s policemi plnými krabic s hůlkami. Magická populace nebyla tak velká, aby takový potřeboval. Navíc si některé rodiny tradičně hůlky vyráběli sami.
Současný Ollivander, který byl podezřele podobný svému potomkovi jak vzhledem, tak vystupováním, měl v policích namísto hotových hůlek vyrovnány různé druhy dřeva a přehršel ingrediencí využívaných jako hůlková jádra. Poté, co je Ollivander laskavě uvedl do své dílny, Salazara a Herua usadil u šálku čaje a vyptával se jich na školu.
Když byl čaj vypitý a sušenky snědené, pustil se do práce. Heruovi přikázal se zavřenýma očima stát ve středu kruhů tvořeného vzorky dřeva. Udělal to, i když se přitom cítil trochu hloupě. Ale Ollivander ho jednoduše požádal, aby ruce pokládal na dřeva kolem sebe a vybral si to, které mu bude na dotek nejpříjemnější.
Heruovy ruce si nakonec našly cestu jak k černé bříze, tak i k dřevu lípy, což způsobilo, že si Ollivander něco mumlal a zapisoval si poznámky. Poté, když se Heru opět posadil, začal mu Ollivander pokládat spoustu otázek; vyptával se ho na to, co má rád a co nemá, nemluvě o tom, jaké schopnosti se u něj projevují.
Nakonec, po zjištění, že je Heru stejně jako Salazar hadí jazyk, a že si myslí, že létání je nejlepší věc na světě, se Ollivander rozhodl použít jedno ze svých drahocenných per zlatonosky, která používal tak málokdy, že byla zaprášená.
Výsledná hůlka byla nádherná. Leštěná černá bříza byla vykládaná spirálou mnohem světlejší lípy a opatřená tmavou rukojetí. Dlouhá byla dvanáct palců a docela tuhá.
Stála galeon a půl, což Salazar rád zaplatil.
Když se o téměř celý den později bratři vrátili do hradu k ostatním, ještě pořád debatovali o skutečné ceně hůlky.
---
„Kolik dětí je zapsáno?“ zeptal se Heru. Novou hůlkou líně poklepával o hranu stolu.
„Čtyřicet dva,“ odvětil Godric. „Tři z nich jsou mudlorození.“
Salazar znechuceně ohrnul rty a založil ruce. „Myslím, že by to mohlo být horší.“
Poté, co svému bratru Heru věnoval ošklivý pohled, řekl: „Alespoň máme dostatek místností pro případ, že by jich bylo víc.“
„Když už mluvíme o pokojích, drahý bratře, musíme nějaké vytvořit pro tebe,“ zasyčel Salazar.
„Cože?“ nechápal Heru.
„Toto téma mne nudí, přátelé. Musím vám odvést Herua ven prodiskutovat něco jiného, abych uklidnil svou prchlivost.“ Obrátil se k Heruovi. „Pojď. Ty a já máme nějakou práci, kterou spolu musíme udělat.“
Heru jen stál, když se Salazar loudal ven. Vrhl zmatený pohled na zbývající zakladatele, kteří mu opětovali takřka stejný pohled doprovázený pokrčením ramen. Pak Heru následoval svého bratra. Jakmile za ním zaklaply dveře, Salazar ho odtáhl do sklepení, kde proklouzli dveřmi, za nimiž Heru ve své době nikdy nebyl, ani si jich nevšiml. Byly označeny jen jemnou kamennou mozaikou hada v kamenech zdi.
„Co to má znamenat?“ ptal se Heru, když si sedal.
„Jak už jsem řekl, pokoje. Konkrétně tvoje pokoje. Přece sis opravdu nemyslel, že bych navždy držel svého bratra v pokoji pro hosty, že ne?“
„Ehm... nemyslel?“
Salazar si odfrkl, praštil sebou do křesla a odeslal jeho směrem temný pohled. „To musí být těmi zatracenými mudly, u nichž jsi musel žít. Pokoje, Heru. Tvoje! Vždyť víš. Komnata zařízená a zdobená podle tvého gusta! Třeba pod jezerem s krásným průhledným stropem?“
Heru na něj bezvýrazně zíral.
„S tím souvisí jedno téma...“ zlomyslně se zasmál. „Musíš myslet na produkci dědice.“
„Cože?! Salazare, ještě mi není šestnáct!“
„Nebuď blázen. Většina mužů se žení ve čtrnácti. Mudlové se dožívají jen kolem pětatřiceti. Už by vymřeli, pokud by nezačínali mladí.“
„Ale my žijeme déle,“ důrazně protestoval Heru.
„Ano, žijeme. A co?“
„Salazare, vždyť ani nevíme, jak dlouho tady budu.“
„To je další důvod, proč bys měl začít,“ přikývl Salazar.
Heru zasténal a položil si hlavu do dlaní. „Nejsem si dokonce ani jistý, že se mi líbí ženy,“ zahuhlal tiše.
„Najdeme ti sympatickou dívku a...“ Salazar se na okamžik zarazil. „Co jsi to říkal?“
„Nic,“ zamumlal Heru.
„No, pokud máš v plánu vařit ve víc než jednom kotli, pak ti navrhuju, abys poslouchal...“
Heru se na něj zoufale podíval a řekl: „O těch místnostech...“
„Jasně, změň téma. Ale téhle záležitosti se tak snadno nevyhneš, drahý bratře.“
„Dovol, abych ti připomněl, že to ty jsi první změnil téma,“ odsekl mu Heru.
„Nech toho. Máš jako Zmijozel povinnost mít alespoň jednoho dědice. Nejlépe hned několik. Sám mám v úmyslu tak učinit, jen co najdu odpovídající dívku vysokého magického talentu, s širokými boky, která alespoň moc nešilhá.“
Heru zíral na svého bratra se směsicí šoku a mírného znechucení.
„Vidíš? Jsi ohromen mým praktickým myšlením a jak se dívám dopředu. Měl bys mé rady poslouchat. Nyní, o těch pokojích...“
---
Komentáře
Přehled komentářů
Salazar je na dnešní dobu originál, ale je pravdou, že časy se mění. Jsem zvědavý, jestli si Heru někoho najde.
PS:Vždyť by potom mohl být i předkem sama sebe:-)
:-)
(Mája, 21. 2. 2013 16:38)
Ach, ano, Salazarovy názory na rodinu a ženy jsou opravdu zajímavé. Chudák Hero se svou současnou výchovou :-D Ani si nepamatuju, kde nakonec Heru zakotví, ale myslím, že ve sklepení to nebude...
Díky za další kapitolku, Luno. Moc se těším na další kousek.
:-)
(Lachim, 21. 2. 2013 21:53)