13: Poselství z minulosti 2/2
Nové předměty prozatím Harrymu přišly poměrně nenáročné. Resite je nutil celou dvouhodinovku kreslit podle vzoru znak, který si vybrali, pak i malovat, dokud nebyl s výsledkem absolutně spokojený. Účel nikdo nechápal, ale s reptáním se podřídili. Každý se chtěl umět přemisťovat.
O poznání akčnější byla péče o nové Hagridovy mazlíčky Pogrebiny. To jsou drobní, původem ruští démonci, kteří v lidech probouzí pocity beznaděje. Nebyli tak nebezpeční jako většina Hagridových svěřenců, zato přivedli několik méně odolných studentů a studentek k hysterickým plačtivým záchvatům. Harry ovšem souhlasil s Ronovým a Nevillovým názorem, že oni jsou po loňském roce proti beznaději dostatečně odolní.
Harry se narozdíl od svých přátel rozhodl chodit na Boj. Zaprvé v tom viděl dobrou příležitost posílení na famfrpál, zadruhé si v (podle Hermiony) bezduchém mlácení skvěle studenti pročistili hlavu a vybili zlost.
White je nechal v Magické citlivosti celé dvě hodiny sedět v jakési místnosti, kde se všichni nudili a kde je brněly prsty.
Nejnebezpečnějším předmětem druhého týdne se stalo bylinkářství. Tropické liány přátelské většinu studentů přidusily svými lísajícími se šlahouny.
*****
„Co je mezi tebou a Potterem?“ Harry se přikrčil za závěs tajné chodby a poslouchal. Mířily k němu kroky dvou lidí. Podle nezaměnitelného hlasu byl jeden z nich Malfoy.
„Většinu času přibližně půl hradu.“
„Nehraj si se mnou! Polovina studentek sleduje poslední tři dny jen vaše pohledy.“
„Och, to je úžasné, ony si všimly, že oba máme oči! To z nás dělá skoro jednu rodinu, ne? Nezasloužily by pár bodů navíc?“
„Alison!“
„Uklidni se. Potřebovali jsme v knihovně oba dva stejné knížky, tak jsme prostě museli spolupracovat a on mi pak usnul na věcech a částečně i na mě. To je všechno.“
Alison i Malfoy zmizeli ve vedlejší chodbě. Harry se trochu zastyděl, když si uvědomil, že Alison ho jako patrona neprozradila a on ji ano. Přitom Malfoy jako prefekt o patronech věděl. Na druhou stranu, Harry by ji sám od sebe také neprozradil, to Hermiona na to přišla. Na všechno přijde.
*****
Další týden už se ustálil v zaběhlých kolejích. Prvňáci nevstávali od snídaně o deset minut dřív, aby stihli najít učebnu včas, šesťáci se oficiálně zapsali na nové předměty, byly napsány první písemky a sovy přestaly studentům z domova nosit zapomenuté věci.
Dle naprosto správné předpovědi Freda a George zůstaly druhy magií hned po přemisťování nejnavštěvovanějším předmětem ze všech. Všechny překvapilo (a Hermionu nesmírně rozladilo), že jim White nekontroloval domácí úkol. Jen jim poslal pergamen, kam všichni vedle svého jména napsali, přejí-li si praktická cvičení, a věnoval se výkladu tří bílých kouzel.
„Tato kouzla jsou jednoduchá vyvoláváním samotným, ovšem člověk je musí dělat celou duší, ne se sebezapřením,“ vysvětloval White se stejně neúčastnou tváří jako když mluvil o Nepromíjených. „Susceptio sauciatio neboli přenesení zranění je první z nich. Pokud má váš přítel vážná, či dokonce smrtelná zranění, můžete je přenést na sebe. Tedy pokud se pro to rozhodnete bez výhrad nebo jakéhokoli nátlaku.
O druhé možná někteří z vás slyšeli. Spojení rodů. Cognatio nexus. Kdo zná?“ Ruce zvedla asi třetina třídy. Skoro všichni pocházeli z „čistokrevných“ rodin. „Ano, Crabbe?“
„No...“ zrozpačitěl trochu vyvolaný. „Je to svatební kouzlo.“
„Bod pro Zmijozel. Jak se liší od toho běžně používaného?“
„Je nevratné.“
„Další bod. Zatímco kouzelnická svatební smlouva umožňuje rozluku, spojení rodů nikoli. Je to vlastně nevratné svázání duší, které provádí třetí osoba. Toto kouzlo se někdy řadí i do obřadní magie. Provádí se bez hůlky. Bez skutečně hluboké čisté lásky zabije všechny tři zúčastněné.
Poslední kouzlo, které byste snadno i bez cvičení zvládli, je Fibra amicitia. Provádějí ho dva lidé. Povede se jim jen je-li mezi nimi skutečné přátelství či láska. Ocitnou-li se během následujících třiceti hodin v nouzi, objeví se jim před očima zlatistá nit, která je spojuje. Vidíte ji jen oni dva, pochopitelně. Dokonce ji vidí i když ten druhý zemře, jen nit zmatní. Jak se toto kouzlo jmenuje? Slečno Bonesová?“
„Nit světla.“
„Bod pro Mrzimor.“
White se dal do podrobnějšího vysvětlování principů vyvolávání. Později je opět po řadách provedl myslánkou. Harryho při té příležitosti napadlo, jestli všechny vzpomínky, jenž jim ukazuje, jsou skutečně jeho. White nepůsobil dojmem člověka žijícího nějak neobyčejný život. To na takovém Moodym bylo jeho zaměstnání jasně vidět.
Studenti si mlčky psali poznámky. Jen občas si vyměnili významné pohledy. Takhle si bílou magii nepředstavovali. Studenti z řekněme „temnějších“ rodin si ji rozhodně nepředstavovali tak silnou, ostatní ji viděli spíše jako nádhernou a rozhodně ne vražednou.
„Silná je, ale strašlivá taky. Z téhle strany jsem ji nikdy neviděl,“ slyšel za sebou Harry Seamusův hlas, když stoupali po schodech k Buclaté dámě.
„To ten váš britský náhled na dobro a zlo,“ prohlásila Parvati. „Podle indických tradic, pokud nepřekročíte určité hranice, je důvod a účel důležitější než to, jaké kouzlo použijete.“
„Jestli to bereš takhle, tak já osobně nechápu to svatební kouzlo. Není úplně jedno, jak si někoho vezmete? Výsledek je stejný. Proč riskovat život?“ namítl Dean.
„Tohle kouzlo je strašně starý,“ ujal se vysvětlování Neville coby člen staré kouzelnické rodiny. „Vzniklo kdoví kdy. Používalo se v dobách, kdy svatby domlouvali rodiče. Občas se nějaký pár vzepřel. Když nechtěli být zapuzeni, museli se vzít tímhle kouzlem a dokázat, že to myslí vážně. Nebo že to není intrika níž postavený rodiny, třeba za pomoci lektvaru lásky. Ta třetí osoba býval odsouzenec. Když přežili, tak odsouzence osvobodili a ty dva musely vzít jejich rodiny na milost. Nesměli je kvůli tý svatbě vydědit a tak.“
„Tak to není moc aktuální, ne?“
„Občas se používá i dneska. Beznadějnýma romantikama a snílkama.“ Harry ani nemusel vidět Ronův obličej, aby věděl, že se šklebí. „Ale tuším, že v kouzelnickejch zákonech je furt to o tom zákazu vydědění, pomsty a tak dál.“
„A co ti trestanci? Kdyby se někdo chtěl nechat oddat třeba Malfoyem starším, tak by ho museli propustit?“
„Nemám ponětí, napiš dotaz na ministerstvo.“
*****
„Něco jsem našla,“ řekla Hermiona. Byla středa po obědě. Zrovna seděli ve společenské místnosti a dělali si úkoly. „Vím, jak je to s tou chytačkou Vixenovou.“ Položila před Harryho a Rona jakýsi starý časopis.
Zmijozelské famfrpálové mužstvo zněl nadpis na dvojstránce. Pod tím bylo sedmero fotek s krátkými texty obsahující informace o ročníku, z kterého hráč je, jak dlouho hraje v týmu, jak mu jde studium, jestli má v Bradavicích sourozence a podobně. Kapitánem byl Lucius Malfoy, tehdy dle popisku v sedmém ročníku.
Chytačka se jmenovala Samantha Vixenová. Pihatá druhačka s vlasy stejně temně rusými, jako měla i Scarlett Vixenová. Na čtenáře hleděla s širokým zářivým úsměvem. K její koleji vůbec neseděl.
„Takže ony jsou sestry?“ Ron si přitáhl časopis blíž, aby si přečetl popisek. „O sourozencích tu nic nepíšou.“
„Sestry. Nebo sestřenice. Nebo švagrové nebo jen shoda jmen. A i ta podoba může být náhoda. Každopádně jsem prošla všech padesát čísel tohodle časopisu. O jiné Vixenové nebo Vixenovi tam není ani zmínka. Krom toho se před tímhle časopisem a dva roky po něm vydávalo něco podobného. Ani tam nic není. Můžu zkusit ročenky, ale není to jedno? Kromě Fleur tady myslím beztak studovali všichni profesoři.“
„Já vím,“ kývl Harry. „Jen mi to nesedělo věkově. Naše Vixenová musí být o dost mladší než tahle Samantha. Doufám, že ti nevadí, že jsem ti s tím zabral čas.“
„Naopak. Jsem ráda, že jsem ten časopis našla. Je hrozně zajímavý. Jen jedno nechápu. Byl v depozitáři schovaný za knížkama, které i Pinceová vezme do ruky jen když je oprašuje. Narazila jsem na něj díky tomu, že jeden prvňák zakopl a shodil celou polici. Nepatří knihovně. Ale proč by ho někdo schovával? Nepřijde mi, že by v něm bylo něco... indiskrétního nebo tajného.“
„Možná to někdo potřeboval narychlo ukrýt a zapomněl na ně, nebo už neměl příležitost se vrátit,“ napadlo Rona.
Hermiona zavrtěla hlavou. „Na to byly schovány moc pečlivě. Někdo si s tím dal dost práci. Jako by je před někým někdo ukryl a neplánoval vyzvednout si je. A tak tady zůstaly jako takový odkaz minulosti. Kdo ví, možná to bylo plánované. Třeba jejich majitel chtěl, aby se o nich někdo časem dozvěděl a psal je dál. To asi jen tak nezjistíme.“
„Bradavické noviny, pravidelný měsíčník, říjnové vydání, rok 1973. Cena za číslo 2 skvrčky, objednávky posílejte na Prasinkovskou poštu, schránka 14,“ četl Harry titulní stránku. Otočil časopis. „Podpis tu není.“
„Je,“ odporovala Hermiona. „Ten bíle vybarvený kruh s motýlem, liškou a nějakým hnědým zvířetem, asi kunou nebo lasičkou. Je na zadní stránce každých novin. A je i na zadních stranách Bradavických listů, ty vydávali od ledna sedmdesátého třetího. A pak ve školním roce 78/79, ale tam v podpisu chybí motýl.
„Takže se ta trojice buď rozhádala, nebo jeden z nich ze školy odešel.“
„Nebo umřel,“ dodal Ron pochmurně.
„Možné to je, ale pochybuju.“
Harry pomalu obracel stránky. Krátký medailonek nově příchozí profesorky Vektorové. Sestavy famfrpálových mužstev (včetně Jamese Pottera). Historie Prasinek. Krámky a podniky v Prasinkách. Výhody a nevýhody nejběžnějších kouzelnických mazlíčků. Druhý díl „seriálu“ o Bradavických obrazech. V říjnu to byl obraz Constance Rudé, visící vedle dveří do učebny starověkých run. Poslední dvojstránka nesla nadpis „Stalo se v Bradavicích“. Pod tím byly jen fotografie. Filch zakopává na schodech a sráží brnění, pózující Protiva napodobuje Tlustého mnicha a další.
Celkem třicet stránek pečlivé práce zakončených skromnou bílou skvrnou s motýlem, liškou a kunou.
„Ty časopisy máš všechny u sebe?“
„Mám. Proč?“
„Chci si je přečíst.“
„Ty? Číst? Dobrovolně?“
„Nejsem takový barbar, za jakého mě máš, Hermiono. Jen by se mi líbilo pro změnu něco jiného než noviny nebo učebnice. Tak, za chvíli začíná péče o kouzelné tvory. Co takhle jít předtím za Hagridem?“
„Přišla jsi na něco s tím pergamenem, Hermiono?“ nadhodil Harry cestou úmyslně ledabyle.
„Ne. Zkoušela jsem už snad všechny osvědčené odhalovací metody, ale nic nefunguje.“ Dívka nespokojeně semkla rty.
„To nevadí, Hermiono,“ utěšoval ji neupřímně Harry. „Je to jen hloupá hádanka, nesejde na ní.“ Hrozně moc na ní sejde, pomyslel jsi. Pomůže mi vrátit Siriuse zpět. Doufám.
„Fred a George jsou dost nadaní ohledně nejrůznějších... blbinek, já vím, ale už mě nenapadá nic, co by na to mohli použít. Jsi si jistý, že to není jen hloupý vtip a ten pergamen není prostě jen prázdný pergamen?“
To Harryho nenapadlo. Na chvíli se odmlčel. Pak zakroutil hlavou. „Určitě tam něco je. Ještě to zkusím, než přiznám prohru.“
*****
„Něco pro vás mám,“ řekla studentům na přírodní magii profesorka Vixenová zápolící se zamotanými šňůrkami. „Říká se tomu Přívěsky totemových zvířat.“
„Ale vždyť tohle jsou jen dřevěné... oválky,“ namítla Alison s pohledem upřeným na konce šňůrek.
„Zatím. Každý si jeden vezmete. Budete ho nosit ve dne v noci. Během několika měsíců se postupně bude měnit na zvíře, tedy spíše směsku několika zvířat, která vás symbolizují. Až přívěsek zkamení, bude proces ukončen.“
Studenti si své přívěsky podezřívavě prohlíželi. Ani ti z kouzelnických rodin očividně o ničem takovém neslyšeli. Oblá hladká dřívka nevypadala ani trochu magicky. Harry pokrčil rameny a pověsil si kožený řemínek okolo krku. Tenhle domácí úkol byl možná trochu podivný, ale naprosto nenáročný.
*****
Ten večer usnul Harry nad otevřenými Bradavickými novinami, od kterých se nedokázal odtrhnout ani když cítil, jak se mu klíží oči. Zdál se mu strašně zvláštní sen. O jedné bradavické studentce v barvách Mrzimoru, do které ten večer vrazil.
Vznášejíc se v temnotě, vypadala jako v tranzu... okolo ní čtyři kroužící postavy z mlhy... každá z postav držela bílou růži. Hádali se mezi sebou, to bylo jasně poznat, přestože slovům Harry nerozuměl. Ukazovali na děvče, pak někam do tmy, rozmáchle gestikulovali.
Najednou se temnotou rozlehly těžké dunivé kroky a dívčí výkřik. Postavy se začaly nervózně ohlížet. Jedna po druhé házeli růže na dívku a rozplývali se ve tmě. Jakmile se růže děvčete dotkly, zčernaly a spadly neznámo kam.
Poslední zůstavší postava dlouho otálela, jakoby váhala. Pak se otočila a Harrymu se zdálo, i když neměla tvář, že se dívá přímo na něj. Pak i tato poslední bytost hodila růži... ale po Harrym. Rozplynula se stejně jako její společníci.
Mladý kouzelník se probudil. Vzbudil ho hlasitý smích ze společenské místnosti. Rozmrzele se obrátil na druhý bok a snažil se přivolat zpátky ten zvláštní sen, který působil děsivě i podivně příjemně zároveň. Brzy zase usnul, avšak nezdálo se mu už vůbec nic.
*****
Probudil se pozdě, zaspal. Bez snídaně se rozeběhl do třídy. Vpadl do ní chvíli před příchodem Clementa Cinnamona.
Po hodině před učebnou čekali Ron, Anthony Goldstein a Susan Bonesová, všichni s očima navrch hlavy. Opodál postával znuděně vypadající Malfoy.
„Už jste to slyšeli?“ vypálil na ně Ron bez varování, zatímco Malfoy Alison, jediné zástupkyni zmijozelské koleje na Cinnamonových hodinách, cosi tiše říkal. „Akasku Sonowovou našli skoro mrtvou ve sklepení! Někdo ji napadl!“ Malfoy s Alison odešli.
„Kdy?“ vyhrkl Dean šokovaně.
„Asi před hodinou.“
„Moment,“ vzpamatoval se Harry z ohromení: „Akaska Sonowová je kdo?“
„Mrzimorská sedmačka,“ řekla Susan plačtivě. „Včera večer vůbec nepřišla na kolej. Když tam nebyla ani ráno, začali se po ní ostatní shánět. Nakonec ji našli ve sklepení. Byla celá od krve, rozdrásaná jako by ji napadlo nějaké divoké zvíře. A strašně promrzlá, Merlin ví, jak dlouho tam ležela. Prý je v kómatu. Když ji viděla madam Pomfreyová, poslala ji k Mungovi. Je na tom hodně špatně.“
Harry přes Susan zahlédl Alison stojící napůl za rohem, jak se nenápadně snaží upoutat jeho pozornost. Jakoby zamyšleně pokýval hlavou a silou vůle odtrhl pohled od zmijozelčiny tváře k Hermioně. „Mince BA předpokládám ještě fungují.“
Bývalí členové BA se rozzářili.
„Krom Choiny a Mariettiny,“ přikývla Hermiona.
„Skvělé. Omluvíte mě teď na chviličku?“ Harry rychlým krokem odcházel od svých zmateně se tvářících přátel.
„Máme jít všichni do svých věží, my jsme tady jen jako prefekti, máme vás odvést,“ zavolala za ním nesměle Susan.
„Nech ho jít, on se o sebe postará,“ slyšel ještě Harry Ronův hlas a slabě se usmál. Ještěže tam nezůstal Malfoy, ten by ho nenechal odejít tak snadno.
Mířil do patronské místnosti.
U vstupních soch se střetl s ustaraně se tvářícím Geraldem. Alison byla už uvnitř, Sheila rovněž.
„Je to vážné, přátelé,“ zahájil Gerry, když se patroni posadili do svých křesel. Po tom, jak Harryho napadlo jít sem, nepátral. Byl patroni, studenti byli v nebezpečí. To jako nevyřčené vysvětlení stačilo. „Právě jsem mluvil s Prýtovou. To ona našla Akasku, když šla pro nějakou rostlinu, co má dole ve sklepení. Není jistý, jestli to způsobila magie. Akaska vypadala spíš napadená rozzuřeným tygrem, než magií. Hůlku držela křečovitě v ruce, ale Priori inciniatem odhalilo jen kouzla, která použila na poslední hodině. A Akaska je sakra pohotová kouzelnice, na hodinách ji málokdo porazil.“
„Někdo ji mohl zaskočit,“ přemýšlel Harry. „Jestli ji nejdřív omráčil nebo spoutal...“
„To by ani nestihla vytáhnout hůlku,“ namítla Sheila. „S hůlkou v ruce po hradě nikdo nechodí.“
Gerald si odkašlal. „Ještě je tu maličkost. Studenti ji neví, sdělili ji jen nám. Ať už byla napadena kýmkoli, pachatel po sobě zanechal jistý podpis. Na jejím těle ležela černá růže. A taky na její posteli a na místě, kde sedá u stolu.“
„Černá růže není smrtijedská.“
„To víme taky, Sheilo. Nikdo neříká, že to byli smrtijedi, ačkoli je to pochopitelně za momentální situace první předpoklad. Ale na hradě se vždy děla spousta věcí včetně nejrůznějších druhů napadení mezi studenty bez ohledu na Vy-víte-koho. Nemám pravdu, Kastodianko?“
„Máš.“
„Jsou dvě možnosti,“ promluvila konečně Alison. „Ty růže jsou buď vzkaz jen pro ni. Aby věděla kdo nebo proč ji napadl. Druhá možnost je, že ten někdo bude pokračovat. A růže budou spojovací element. A co se týče přímo útoku na Akasku... Před šesti lety jistý člověk vpustil do hradu trolla, který neměl daleko k tomu, zabít tři studenty. Mohlo jít i teď o nějakého tvora. Každý, kdo zažil Hagridovy skvorejše pochopí, proč by ji něco takového šokovalo natolik, že nestihla vyslovit jediné zaklínadlo...“
Harry ji sotva poslouchal. Ve chvíli, kdy Gerald zmínil černé růže, že mu vnitřnosti sevřely. Tři černé růže. Jako v tom proklatém snu.
„Akaska Sonowová,“ řekl pomalu, když Alison dokončila teorii. „Menší, světle hnědé vlasy na ramena, kostnatý obličej, vypadá mladší, než je?“
„Ano,“ potvdil Gerald. „Proč?“
„Jen jestli si ji spojuju se správnou osobou,“ odpověděl Harry a díval se na Kastodianku. Cítil, že se na něj Gerald zkoumavě dívá, ale na nic dalšího se nezeptal.
„Dobře lidi,“ přerušila nastalé ticho Alison. „Myslím, že bysme se měli vrátit na koleje a uklidnit povídačky. Ať prefekti důrazně doporučí všem, aby navečer necourali sami po odlehlých částech hradu, kam se moc nechodí. A ti mladší ať raději sami necourají ani po hradě celkově. Ono je nezabije chodit ve dvou. Stejně to všichni známe, víc jak pár dnů to dodržovat nebudou, ale alespoň něco.“
Uklidnit povídačky. To se snadno řekne, ale hůř udělá, pomyslel si zoufale ten večer Harry, když poslouchal teorie v nebelvírské společenské místnosti. Krom toho, jak má člověk uklidnit povídačky, když je v podstatě všechno, co říkají, pravda? Alespoň ti mladší dbali doporučení a sami nikam nechodili. Jenže brzy to vypadalo, že útočník si nevybral Akasku náhodou, protože byla sama, ale předem.
Ahoj Harry,
podle spolubydlící Sonowové dostala první růži, tu, co ji našli na její
posteli, předem. Prý s nějakým zamilovaným psaníčkem. Řekni o těch růžích
prefektům. Ať se snaží sledovat, jestli nepřijde někomu dalšímu.
G.
Pergamen opět vzplál, stejně jako první Geraldův vzkaz. Harry se zadumaně probíral svými vzpomínkami na podivný sen s Akaskou. Může to mít nějakou souvislost s útokem? Ale jak by to bylo možné? Má to říct ostatním patronům? Nebo alespoň Ronovi a Hermioně, když jim už může říct o černých růžích?
Ale ne. První růži Akaska dostala předtím, než se mu ten sen zdál. A i k útoku pravděpodobně došlo dřív. Zdálo se mu o ní, protože do ní vrazil... Ach ne, to zrovna musela jít do sklepení! Časově by to odpovídalo. Jak daleko asi čekal neznámý útočník? Milostné psaníčko... Nejspíš ji tam vylákal na rande. Sheila se musí pokusit ten dopis získat. Holky si přece takové věci často schovávají, ne? Hermiona to jednou říkala.
Ale jak vysvětlí ty černé růže? A co ta čtvrtá, ta, kterou ta bytost hodila po něm? Může to znamenat, že je další cíl? Ne, to ne, byl to jen sen. Mimo to, když mu něco přijde, do sklepení na rande prostě nepůjde. Sen. Jen sen. Ale co ty černé růže? Třeba to byla předtucha. Předtucha? Něčeho, co už se stalo? Nesmysl. Je to pouhá náhoda. Nebo se ten útočník prostě jen pobavil tím, že poslal naslepo tenhle divný sen a zdál se zrovna Harrymu... Nebo i dalším lidem, to přece neví.
Hnusné pitomé sny. Nejdřív ty o Siriovi, teď tenhle. Jenže ten se splnil. A jeden o Siriovi z části taky.
Provinile si uvědomil, že dřevěnou krabičku poté, co mu ji Ron hodil, pečlivě schoval. A od té doby nevytáhl.
Možná by to měl svým přátelům všechno říct. Ale je to tak složité... A zní to dost šíleně. Rději s tím ještě počká.
Hluboce si povzdechl. Proč jen
nemůže alespoň jeden rok proběhnout normálně!
Náhledy fotografií ze složky 13: Poselství z minulosti
Komentáře
Přehled komentářů
Mne to pripadalo ako by sa Harrymu zdalo niečo čo sa má stať až na to že sa to stalo trošku skôr alebo to bolo varovanie aby tú retiazku nosil stále so sebou. Kto vie asi len autorka takže sa ide ďalej čítať.
Tvurci krize
(Jenda, 25. 10. 2010 2:17)Vypada to ze tvůrci krize neprela, vratis se ještě k příběhu nebo píšeš někam jinam????
...
(Bilkis, 13. 4. 2010 8:06)Přiznám se, dlouho jsem tu nebyla. Až když jsem procházela oblíbené položky, koukla jsem sem. A ejhle, je tu kapitola a drabble... :) Prima, prima, prima! Doufám, že se mohu brzy těšit na pokračování. :)
...
(gabriel, 2. 3. 2010 19:30)
Skvelé. Keď tak dlho nič nepribúdalo, tak som sa bál, že písať jednoducho už nebudeš, ale ako vidím, moje obavy boli neoprávnené. Inak príbeh je výborne prepracovaný a páči sa mi Harryho vzťah-nevzťah s Alison. Takže len tak ďalej a teším sa na pokračovanie
Pokračování
(Luna, 1. 2. 2010 20:58)
No, ona Druhá drabblová mezihra je dávno napsaná, takže se tu brzy objeví, jen jsem zas nechtěla vkládat dvě věci naráz.
Za komentáře děkuji.
Hurááá
(enti, 1. 2. 2010 19:09)díky moc za novou kapitolku. Moc se ti povedla, ale doufam, že na další kapitolku nebudu muset čekat skoro rok. Skvělá povídka
paráda
(grinch, 1. 2. 2010 9:20)díky moc za pokračování, docela se to začíná rozjíždět a zamotávat, sem zvědavej na to jak to bude vypadat dál
jupí
(neky, 31. 1. 2010 22:51)jsem rád že jsi se vrátila a překonala vůrčí krizi.Moc hezké dokončení,jsem zvědavej jestli začne harry mít věštecký sny,moc se těšim na pokračování.Bude zajímavý jestli se dá dohromady s Alison
Žeby Veštecký sen?
(Sekko, 23. 6. 2011 22:11)